Oldřich Pechal se narodil 12. května 1913 v Osvětimanech (dnes o. Uherské Hradiště), ale celé dětství a mládí prožil v sousedních Vřesovicích na hájence svého otce. Hajný Josef Pechal a jeho žena Anna, rozená Hložková, měli celkem tři děti a Oldřich z nich byl nejstarší. Od malička tíhnul ke sportu a také pod vlivem otcovy vlastenecké výchovy se rozhodl pro životní dráhu vojáka z povolání.
Po maturitě na reálném gymnáziu v Kyjově v červnu 1934 narukoval o měsíc později jako dobrovolník k horskému pěšímu pluku 3 v Popradě. V jeho rámci absolvoval školu důstojníků v záloze v Levoči u záložní 11. divize. Než byl v září 1935 přemístěn na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, sloužil v hodnosti četaře aspiranta jako zástupce velitele čety 9. roty. Po dvouletém studiu hranické akademie byl 31. července 1937 slavnostně vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty.
Jeho prvním služebním místem se stal Dolný Kubín, kde byl zařazen k 5. rotě horského pěšího pluku 1. V lednu 1938 jej přemístili k 7. rotě, které pak od 1. května téhož roku velel. Během mnichovské krize působil na hranicích v západních Čechách. Po příchodu německých okupantů v březnu 1939 musel naši armádu opustit, ale to již byl pevně rozhodnut bojovat proti nepříteli se zbraní v ruce v té nové, zahraniční…
V noci 22. května 1939 přešel s dvěma spolubojovníky od horských jednotek (por. Bohumil Vazač a škpt. Otto Wagner) ilegálně hranice do Polska, odkud dál pokračoval do Francie a severní Afriky. Nucený pobyt v cizinecké legii naštěstí přerušil začátek války a Oldřich Pechal se mohl v jihofrancouzském městečku Agde prezentovat v táboře formující se zahraniční armády.
Od října 1939 zde sloužil u roty doprovodných zbraní pěšího pluku 3 a od prosince u praporní doprovodné roty pěšího pluku 2. Počátkem ledna 1940 byl jmenován velitelem této jednotky, v květnu téhož roku se stal instruktorem zdokonalovacího kurzu pro důstojníky v záloze. Po porážce Francie odplul lodí Neuralia do Velké Británie.
Za statečnost v ústupových bojích během francouzské kampaně byl k 28. říjnu 1940 povýšen do hodnosti nadporučíka. Když začal v květnu 1941 mezi našimi vojáky řízený výběr dobrovolníků pro bojové nasazení v okupované vlasti, neváhal ani okamžik a hlásil se mezi prvními. Od 25. října do 23. listopadu 1941 prodělal kurz útočného boje na britských výcvikových základnách v severozápadním Skotsku, na který navazoval parakurz v Ringway u Manchesteru.
Výsadek ZINC
Od 5. února 1942 byl nadporučík Oldřich Pechal přidělen k II. (zpravodajskému) odboru exilového ministerstva národní obrany v Londýně. Vzhledem ke svým mimořádným charakterovým vlastnostem a vojenským schopnostem byl předurčen k velení výsadkové operaci na území protektorátu.
Stal se velitelem tříčlenného zpravodajského desantu ZINC, jehož hlavním úkolem bylo vybudovat na Moravě zpravodajskou síť, která by plnila obdobné poslání, jako v té době v Čechách plnila paraskupina SILVER A. Vedle nadporučíka Oldřicha Pechala byli dalšími členy rotmistr Arnošt Mikš a radiotelegrafista četař Viliam Gérik.
Skupina odletěla do akce spolu s dalším tříčlenným výsadkem OUT DISTANCE večer 27. března 1942 bombardérem Halifax 138. perutě zvláštního určení s polskou posádkou. Letoun zamířil na místo seskoku u Vřesovic – hájenka Pechalova otce byla totiž jednou ze záchytných adres, kterou skupina obdržela.
V 01.15 hod 28. března 1942 se měl podle odhadu polského navigátora letoun nacházet nad místem určení. Parašutisté skupiny ZINC dopadli v pořádku, stejně jako dva zásobníky s radiostanicemi. Po ukrytí padáků ke svému zděšení zjistili, že je polští letci vysadili s velkou navigační chybou až u Gbel na Slovensku.
Zatímco Mikš s Gérikem se v prostoru Rohatce v pořádku dostali na Moravu, Pechal zabloudil a u potoka Radějovka poblíž obce Petrov chtěl ukrýt aktovku s finanční hotovostí skupiny. Přitom jej vyrušila dvoučlenná hlídka německých celníků z komisariátu pohraniční policie ve Strážnici.
Musel se jim legitimovat a poté ho chtěli odvést na stanici. V nestřeženém okamžiku tasil Oldřich Pechal svoji pistoli a zahájil palbu – jednoho celníka usmrtil na místě, druhého těžce zranil (později zemřel v uherskohradišťské nemocnici). Následující noci 30. března 1942 svůj pokus opakoval a tentokrát se mu přechod hranic podařil. Zamířil ke svým rodičům do Vřesovic.
Pátrání gestapa a zatčení rodiny
V kapse kabátu smrtelně zraněného celníka byla objevena Pechalova legitimace, kterou si převzali úředníci zlínského gestapa. Správně si dali do souvislosti pohraniční incident s nálezem výsadkového materiálu u nedalekých Gbel a zahájili usilovné pátrání po neznámém střelci.
Za těchto nepříznivých okolností a s vědomím, že už gestapo zná jeho pravé jméno, se Oldřich Pechal rozhodl skupinu rozpustit. Sám se rozhodl zatím zůstat na místě poblíž své rodiny, zbylí dva parašutisté odjeli do Brna a dále do Prahy.
Den po faktickém rozpadu desantu ZINC, 4. dubna 1942, vpadlo zlínské gestapo do Vřesovic a pozatýkalo celou Pechalovu rodinu – oba rodiče, bratra Klementa a sestru Boženu (v osmém měsíci těhotenství) i s jejím manželem Janem Žižlavským.
V následné velké pátrací akci v lesích okolo Vřesovic se Oldřichu Pechalovi podařilo uniknout z obklíčení a pomoc nalezl v Koryčanech. Další ilegální ubytování si vzal na starost kyjovský lékař MUDr. Vladimír Dunděra, který do podpůrné sítě přizval své spolupracovníky z kyjovské sokolské jednoty.
Odboj a past gestapa
Pechal měl v úmyslu založit v Kyjově a blízkém okolí ilegální skupinu, která by prováděla drobné sabotáže a diverze. Hledal rovněž možnost spojení s londýnským ústředím.
Tím byl ovšem Pechalův osud zpečetěn. Spojení, které mělo vést k odbojovým strukturám v Brně, ve skutečnosti vedlo na důmyslnou volavčí síť bývalého rotmistra dělostřeleckého pluku 106 Viktora Ryšánka, který pracoval pro III. oddělení brněnského gestapa.
Podle instrukcí gestapa nabízel konfident Ryšánek parašutistovi zhotovení nových falešných dokladů, úkryt poblíž Brna nebo rádiové spojení s Londýnem. Koncem května 1942 byl dohodnut přesun na „bezpečné místo“ – chatu na Kníničské (dnes Brněnské) přehradě.
Oldřich Pechal byl převezen na přehradu 1. června 1942. Byl opatrný a nechtěl konfidentům prozradit žádné informace. Vedoucí brněnského gestapa Wilhelm Nölle proto nařídil jeho bezodkladné zatčení.
Příštího dne ráno 2. června 1942 se na Jahnově chatě pokoušelo několik gestapáků v roli odbojových pracovníků ještě naposledy parašutistu přemluvit, ten však zůstal neoblomný.
Když si chtěl vzít kávu se zákuskem, omráčili ho zezadu připraveným obuškem, povalili na zem a spoutali. Po krátkém bezvědomí se ale probral, zlomil pouta a v gestu posledního vzdoru se vrhl na své překvapené protivníky.
Teprve když konfident Paprskář přivolal další gestapáky, byl Oldřich Pechal po urputné rvačce přemožen a odvezen do policejní vazby v Kounicových kolejích. Odtud jej vozili k výslechům do sídla brněnského gestapa v budově bývalé právnické fakulty na Veveří č. 70.
Tragický osud rodiny
Po Pechalově dopadení využilo gestapo jeho rodinu k psychologickému nátlaku. Před dveře jeho cely č. 6 předvedlo všechny zatčené rodinné příslušníky. Tehdy je viděl naposledy.
Stanný soud je odsoudil k smrti a 12. června 1942 byli na nádvoří Kounicových kolejí zastřeleni: hajný Josef Pechal, jeho manželka Anna Pechalová, Klement Pechal, Božena Žižlavská, Jan Žižlavský a František Hložek.
Pechalova sestra Božena porodila šest dnů před popravou holčičku, které dala jméno Jana. Dítě však svoji matku přežilo pouze o necelé dva týdny a zemřelo 26. června 1942. Malá Janička Žižlavská obdržela po válce Čs. válečný kříž 1939 in memoriam jako vůbec nejmladší československý občan.
Smrt Oldřicha Pechala
Samotný parašutista nakonec ztratil pro gestapo cenu a brněnský stanný soud ho 30. června 1942 odsoudil k trestu smrti.
Trest smrti byl vykonán 22. září 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Nacisté jej popravili společně s dalším parašutistou Jindřichem Čoupkem z výsadku BIVOUAC.
Posmrtná vyznamenání
Oldřich Pechal obdržel po válce posmrtně Čs. válečný kříž 1939 a hodnost štábního kapitána. K 70. výročí jeho smrti dne 22. září 2012 jej ministr obrany České republiky povýšil na podplukovníka in memoriam.
Dne 28. října 2024 mu byla prezidentem České republiky Petrem Pavlem udělena Medaile Za hrdinství in memoriam.
Arnošt Mikš
Arnošt Mikš (nar. 27. července 1913 v Janově) po příchodu do Prahy navázal spojení s velitelem desantu OUT DISTANCE nadporučíkem Adolfem Opálkou a dalšími parašutisty, ale již 30. dubna 1942 zahynul v přestřelce s protektorátními četníky při pokusu o vyzvednutí materiálu z místa seskoku paraskupin BIVOUAC, BIOSCOP a STEEL u dvora Požáry poblíž Křivoklátu.
Viliam Gérik
Viliam Gérik (nar. 28. prosince 1920 ve Velkém Mederu, Slovensko) se po příchodu do Prahy marně pokoušel o kontakt, ale zůstal sám a nakonec se v bezvýchodné situaci rozhodl přihlásit na českou policii, která jej ovšem předala pražskému gestapu.
Podepsal závazek ke konfidentské spolupráci, nedlouho poté se ovšem pokusil ze služeb gestapa odpoutat a navázat spojení s odbojem. Jeho plány však byly odhaleny, Gérik byl zatčen a po krátkém věznění v Malé pevnosti Terezín odeslán do koncentračního tábora Dachau, kde zůstal až do konce války.
Po osvobození byl souzen Mimořádným lidovým soudem v Praze spolu s dalším konfidentem z řad parašutistů Karlem Čurdou (OUT DISTANCE) a třebaže jeho případ měl řadu polehčujících okolností, skončil 29. dubna 1947 na popravišti.
