Z historie „Dakoty“ Douglas DC-3 / C-47 Skytrain
Letoun vyrobila společnost Douglas Aircraft Company, kterou v červenci 1921 založil Donald Wills Douglas ve městě Santa Monica v Kalifornii. K jejím nejznámějším strojům patřil civilní dopravní letoun Douglas DC-3 a jeho vojenská verze C-47 Skytrain, známá také jako Dakota. V roce 1997 se společnost Douglas Aircraft Company stala součástí firmy Boeing.
První DC-3 vzlétl v prosinci 1935 a následně se zařadil do pravidelného provozu aerolinií. Jednalo se o samonosný celokovový dolnoplošník se zatahovacím podvozkem, poháněný dvěma hvězdicovými motory. Jeho konstrukce se stala základem vojenského transportního letounu C-47 Skytrain, jehož první kusy převzala americká armáda v roce 1941. Ve více variantách vzniklo přes 10 000 vojenských letounů tohoto typu.
Licenční verze se vyráběly také v zahraničí. V Sovětském svazu vznikal letoun pod označením Lisunov Li-2, v Japonsku jej společnosti Showa a Nakajima vyráběly pod označením L2D Typ 0, spojenci mu říkali „Tabby“.
Technické údaje DC-3 / C-47
- Určení: DC-3 pro civilní přepravu osob, C-47 pro přepravu nákladu, vojáků a výsadkářů
- Motory: dva hvězdicové motory Pratt & Whitney R-1830 o výkonu 895 kW (1 200 hp), u některých verzí Wright Cyclone
- Rozpětí: 28,96 m
- Délka: 19,66 m
- Výška: 5,16 m
- Plocha křídel: 91,7 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 8 030 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 12 700 kg
- Maximální rychlost: 346 km/h
- Cestovní rychlost: přibližně 266 km/h
- Maximální dolet bez nákladu: přibližně 2 420 km
- Dolet s maximálním užitečným zatížením: přibližně 563 km
- Dostup: 7 260 m
- Posádka: podle verze a druhu letu zpravidla tři až pět členů
- Kapacita DC-3: obvykle 21 až 32 cestujících
Letoun C-47A-75-DL, výrobní číslo 42-101011
Zařazení do amerického vojenského letectva
Americké armádní letectvo převzalo letoun 19. ledna 1944. Nesl typové označení C-47A-75-DL a výrobní číslo 42-101011. Následně jej zařadilo k 99th Troop Carrier Squadron, která byla součástí 441st Troop Carrier Group. Jednotka působila v rámci americké 9. letecké armády.
99th Troop Carrier Squadron vznikla 1. srpna 1943 na vojenském letišti Sedalia v americkém státě Missouri. Používala především transportní letouny C-47 a kluzáky Waco CG-4A. Jednotka dostala kódové označení 3J. Letoun 42-101011 nesl na ocasní části individuální písmeno J.
Po výcviku ve Spojených státech se jednotka v březnu 1944 přesunula na letiště Langar v Anglii. První velkou bojovou akcí, do které se letoun 42-101011 zapojil, bylo vylodění v Normandii.
Bojové operace 441st Troop Carrier Group
Normandie a mise Albany, 6. června 1944
Operace Overlord zahrnovala námořní vylodění, letecké útoky i rozsáhlé výsadkové operace. Krátce po půlnoci 6. června 1944 se spojenečtí výsadkáři snesli do týlu německé obrany. Jejich úkolem bylo narušit komunikace, obsadit důležité body a chránit křídla invazního prostoru.
Letoun 42-101011 se účastnil noční výsadkové mise Albany. Stroj pilotoval 1st Lt. George R. Adams. Ve formaci nesl pořadové číslo „chalk 8“ a patřil do čtrnácté série letounů. Na palubě přepravoval příslušníky 501st Parachute Infantry Regiment 101. výsadkové divize.
Letoun odstartoval z letiště Merryfield v Anglii a výsadkáře vysadil v 01:26 nad zónou DZ D v oblasti Angoville-au-Plain.
Operace Dragoon, srpen a září 1944
Operace Dragoon byla spojeneckou invazí do jižní Francie. Letoun 42-101011 se do ní zapojil při misích Albatross a Dove, které startovaly z letiště Grosseto v Itálii.
Mise Albatross, 15. srpna 1944
Při výsadkové misi Albatross přepravovalo 396 letounů celkem 5 628 výsadkářů. Letoun 42-101011 opět pilotoval 1st Lt. George R. Adams. Stroj nesl pořadové číslo „chalk 53“, patřil do páté série a dopravil 15 příslušníků 509th Parachute Infantry Battalion. Zóny seskoku DZ C u města Le Muy dosáhl ve 04:23.
Mise Dove, 11. září 1944
Mise Dove představovala poslední velkou kluzákovou operaci během bojů v Provence. Letoun 42-101011, pilotovaný Georgem R. Adamsem, nesl pořadové číslo „chalk 8“ a patřil do osmnácté série. Vlekl kluzák Waco CG-4A s příslušníky 550th Glider Infantry Battalion. Plánované přistání kluzáku bylo v 18:40 v zóně A u míst Domaine de Valbourges a Le Mitan.
Operace Market Garden, září 1944
Cílem operace Market Garden bylo obsadit a udržet mosty přes vodní toky v Nizozemsku, zejména v prostoru měst Arnhem a Nijmegen, až do příchodu pozemních jednotek. Letouny C-47 přepravovaly výsadkáře, zásoby a vlekly kluzáky s vojáky a technikou.
Letoun 42-101011, pilotovaný 1st Lt. Georgem R. Adamsem, letěl ve dvacáté sérii. Vysadil 16 příslušníků 508th Parachute Infantry Regiment v zóně DZ T u města Groesbeek.
Zásobování Bastogne, prosinec 1944
Ve dnech 20. až 27. prosince 1944 zásobovaly transportní letouny obklíčené vojáky 101. výsadkové divize v prostoru Bastogne. Přivážely střelivo, potraviny, léky a další materiál. Dne 23. prosince se do prvního velkého zásobovacího letu zapojila také 99th Troop Carrier Squadron. Účast konkrétního letounu 42-101011 však zatím není doložena.
Operace Varsity, 24. března 1945
Operace Varsity byla součástí spojeneckého překročení Rýna a postupu do severního Německa. Letoun 42-101011, pilotovaný 1st Lt. Georgem R. Adamsem, vlekl kluzák Waco CG-4A s příslušníky 224th Airborne Medical Company 17. výsadkové divize. Kluzák měl přistát v zóně N. Po dosednutí do prostoru rozsáhlého požáru tři muži z jeho osádky zahynuli.
Z dochovaných dokumentů vyplývá, že posádku letounu při této operaci tvořili pilot, druhý pilot, navigátor, palubní mechanik a radiotelegrafista.
Poválečná služba v Československu
Československé aerolinie
Po skončení války Československo zakoupilo letoun z amerických válečných přebytků. Dne 14. března 1946 v 15:20 přistál na letišti Praha-Ruzyně jako první ze skupiny tří C-47 určených pro Československé aerolinie. Americká posádka jej dopravila po trase Hanau, Regensburg a Praha.
Letoun poté prošel celkovou opravou v dílnách ČSA. Technici provedli revizi motorů i palubních systémů a obnovili jeho povrchovou úpravu.
Dne 26. dubna 1946 jej ČSA předaly firmě Avia Čakovice k přestavbě na civilní verzi DC-3C pro 21 cestujících. Let do Čakovic uskutečnil Eduard Prchal společně s Karlem Šedou. Pro známého válečného letce Eduarda Prchala to byl první let s Dakotou po přechodu z armády k ČSA.
Po dokončení přestavby se letoun vrátil 31. května 1946. Dne 12. června 1946 absolvoval hodinový zkušební let a získal osvědčení letové způsobilosti č. 960. ČSA jej provozovaly s civilní imatrikulací OK-WDF a flotilovým číslem 06.
Dne 13. června 1946 v 08:02 odstartoval na zahajovací let ČSA do Stockholmu. Letoun řídil pilot Altman a členem posádky byl také radiotelegrafista Lev Hřebačka. Na palubě bylo 13 cestujících, dalších šest služebně cestujících osob a 400 kg nákladu. Následující den se stroj vrátil ze švédského Malmö pod velením kapitána Eduarda Prchala. Přepravoval sedm cestujících a 250 kg nákladu a v Ruzyni přistál v 11:55. Tím začala jeho služba na pravidelných linkách ČSA.
Dakota v době služby u Československých aerolinií. Kabina byla upravena pro 21 cestujících v řadách po třech sedadlech.
Československé vojenské letectvo
Od 3. prosince 1948 předávaly ČSA tři své letouny DC-3/C-47 československé armádě. Mezi nimi byl také stroj OK-WDF. Přejímací komise na konci prosince 1948 zaznamenala celkový nálet 3 774 hodin a 11 minut.
Letoun nejprve převzal Letecký výzkumný ústav. Stroj dostal označení D-47A a evidenční číslo V-21. Od srpna 1949 do května 1950 procházel zkouškami. Později jej převzal 1. letecký dopravní pluk, vojenský útvar 2073 Kbely, kde létal s označením D-21.
Dochované podklady zatím neumožňují bezpečně určit, zda měl letoun v době havárie původní kovový povrch, nebo již standardní khaki nátěr vojenských D-47.
Havárie u Vřesovic na Bradle, 30. listopadu 1952
V neděli 30. listopadu 1952 ve 20:59 havaroval letoun D-47 evidenčního čísla 21 v lese na Bradle u Vřesovic. Všech pět členů posádky 1. leteckého dopravního pluku zahynulo.
V době nehody měl stroj nalétáno 4 789 hodin a 30 minut, z toho 1 015 hodin u československé armády.
Posádka letounu
- škpt. Antonín Větroň, narozen 14. května 1914, první pilot a velitel roje
- por. Jiří Dvořák, narozen 13. ledna 1922, druhý pilot
- npor. Viliam Antal, narozen 14. května 1929, navigátor
- npor. Vlastimil Koval, narozen 12. července 1912, palubní mechanik roje
- ppor. František Grégr, narozen 13. září 1930, palubní radiotelegrafista
Poslední let
Letoun odstartoval z letiště Praha-Kbely v 19:58 ke zvláštnímu nočnímu letu označovanému jako akce „Rudé právo“. Posádka měla nad letišti Brno a Ostrava vysadit na padácích zásobníky s tiskovými matricemi. Za běžných podmínek tuto přepravu zajišťovaly civilní stroje ČSA, které na letištích přistávaly. Za špatného počasí přebíral úkol vojenský letoun a zásilky shazoval během průletu nad letištní plochou.
Let probíhal za nízké oblačnosti, omezené dohlednosti a silného větru. Posádka při navigaci využívala vlastní radiokompas a údaje pozemních goniometrických stanic. Podle závěrů vyšetřování nezískala správné zaměření, minula letiště Brno a zahájila klesání v domnění, že se nachází v běžném sestupovém prostoru.
Ve skutečnosti se letoun dostal nad kopcovitý terén Chřibů. V prostoru Bradla zachytil při nízkém horizontálním letu vrcholky stromů, zřítil se a začal hořet. Místo havárie leželo přibližně 2,5 km severozápadně od Vřesovic, 115 metrů jižně od kóty 543. Letoun před nárazem letěl pravděpodobnou rychlostí 240 km/h a vytvořil v lese průsek o rozměrech přibližně 90 × 30 metrů.
Ve 20:59 přerušila posádka rádiové spojení se zemí a následně začalo pátrání. Lesní strážný Karel Hromada z Vřesovic nalezl trosky následujícího dne, 1. prosince 1952 v 10:45. Vojenský útvar v Kbelích obdržel zprávu o nálezu v 18:30 a pozůstalé úřady vyrozuměly 2. prosince.
Vyšetřovací komise vyloučila technickou závadu. Za hlavní příčinu označila chyby v navigaci a rozpory mezi postupem posádky a činností pozemní radiové služby v Brně. Nepříznivé počasí let výrazně ztěžovalo, podle dobového zápisu však samo o sobě nepředstavovalo příčinu havárie.
Po nehodě armáda letoun odepsala. Škpt. Antonín Větroň měl na tomto typu nalétáno 755 hodin, por. Jiří Dvořák 255 hodin. Tragédie zároveň uzavřela mimořádně nešťastný rok 1952, během něhož československé vojenské letectvo zaznamenalo patnáct katastrof.
Pátrání po historii letounu a připomínka posádky
O havárii jsem se začal podrobněji zajímat v roce 2010. Prohlédl jsem místo tragédie a shromáždil drobné části letounu, které se zde dochovaly.
V dalších letech se podařilo objevit francouzský dokument vztahující se ke Dni D, ve kterém byl letoun 42-101011 uveden. Mnoho dalších informací o jeho válečné službě poskytl dokumentarista Patrick Elie. Studium a zpracování získaných dokumentů trvalo přibližně rok. Na konečné podobě výstavy se významně podílel také Mgr. Milan Řepa, Ph.D.
Při pátrání po osudech posádky jsem oslovil pana Klímu z Brna, který se havárií zabýval již dříve. Jeho prostřednictvím se podařilo navázat kontakt s Dagmar Obstovou, dcerou druhého pilota Jiřího Dvořáka.
Kontaktoval jsem také paní H. Hlaváčovou z Vřesovic. Při výsadbě stromků v roce 1956 nalezla letecké hodinky a zůstala ve spojení s rodinou prvního pilota Antonína Větroně. Vzpomínala, že trosky armáda odtáhla na místo „pod Pavlovu horu“. Vojáci je zde hlídali, než byly naloženy a odvezeny. Rodiny obou pilotů jsem později osobně navštívil, abych mohl upřesnit další podrobnosti.
Také Julius Kosíř z Koryčan vzpomínal, že místo navštívil v roce 1953. Nalezl zde ohořelou výložku z uniformy, čepicový odznak a poškozené náramkové hodinky. Tyto předměty se během následujících desetiletí bohužel ztratily.
Na spáleništi tehdy vznikl z části vrtule jednoduchý pomník s nápisem: „Sloužili jsme věrně vlasti, tak jako zákony kázaly nám.“ Po několika letech jej zničili vandalové.
V roce 1993 vznikl na vrcholu Bradla další pomníček věnovaný posádce. Podle dosud neověřených informací jej vytvořili skauti z Moravan. Později jej obnovili členové Hec klubu Kyjov. Počátkem roku 2015 jsem památku pěti letců na místě havárie připomněl také menším pomníkem.
Mým přáním je, aby se místo havárie stalo důstojným pietním místem, které bude připomínat pět členů posádky i mimořádný příběh letounu, jenž prošel boji druhé světové války, poválečnou službou u ČSA a nakonec nalezl svůj tragický konec v chřibských lesích u Vřesovic.